O nejvyšším božském poznání

Šiva

Kdysi dávno a dávno, na šerém úpatí všech věků, se sešel sněm Bohů, aby zvážil, kam ukrýt před Člověkem nejvyšší ze všech božských tajemství. První promluvil Bráhma Stvořitel:
“Myslím, že nejlépe bude, skryjeme-li je na vrchol Himaláje. Její mrazivou strmost člověk nikdy nezdolá“.
Ale bohyně Kálí - která stejně jako vždycky byla nejchytřejší ze všech - nahlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla: “Varuji tě, můj božský druhu. Posvátná Himálaj, pravda, je dosti strmá, ale člověk je bystrý a tuze zvídavý. A já ti pravím, že již velmi brzy, za několik znepokojivě krátkých miliard lidských roků, dobude člověk nejpříkřejší horu světa. A co pak bude s naším tajemstvím?“
Druhý se pak ujal slova moudrý Višnu Zachovatel a poněkud podrážděně prohlásil:
“Doufám, že víš, co mluvíš, milá Káli. Pak tedy mám jiný návrh: spusťme své tajemství na dno oceánu. Jeho dusivou hloubku člověk nikdy nezdolá.“
Ale bohyně Kálí opět nahlédla do své kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla: “I tebe varuji, můj božský příteli. Oceán, pravda, je hluboký a temný, ale člověk je vskutku velmi zvídavý. Uběhne pár prchavých miliard lidských roků a jeho plavidla už dosáhnou dna moří. A co bude pak s našim tajemstvím?“
Třetí, už značně rozzloben, promluvil sám Šiva Ničitel. “Káli vždycky dělá jenom zmatky!
Ale budiž, třeba na tom něco je. Potom nám nezbude, než skrýt tajemství na Měsíci.! A ať se
Kálí, neodváží tvrdit, že se člověk dostane až na Měsíc!“
“Já velmi lituji, že zdržuji chod božské rady“, odvětila Kálí, “ale i tebe, můj milý, musím varovat. Chladná Luna, pravda, je vzdálená a pustá, ale vy pořád nechápete, jak moc je člověk zvědavý. Už za křehký okamžik miliard lidských roků přistane člověk na Měsíci  a co pak bude s naším tajemstvím?“
To už bylo na tři Bohy příliš! Rozlíceni svatým hněvem vrhli se na nebohou Kálí a jeden přes druhého křičeli: “Už máme dost tvých zpupných řeči, Kalí. Jsi-li tak chytrá, jak se tváříš nuže, sama nám řekni, kam ukrýt naše božské tajemství?“
Ale Kálí už dávno předtím pohlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, na dotaz byla připravena, sladce se usmála a odpověděla: “Mí drazí druhové! Mám návrh:
ukryjeme je přímo do člověka! A já vám ručím za to, že Člověk - který je opravdu moc zvědavý a bystrý - v jeho hledání zleze vrcholky nejstrmějších hor, potopí se na dno oceánu, proletí za ním celý nehostinný vesmír, ale aby je hledal sám v sobě, na to doopravdy hned tak nepřijde!“
Bohové zvážili její řeč a pak ji uposlechli.
Jak Kálí řekla, tak se stalo - a božské tajemství je dosud tajemstvím.