Přežili jsme svoje dítě. Jak s tím žít dál?

 

Maminky a tatínkové, kterým odešlo dítě z tohoto světa dříve. Někdy nečekaně a rychle, jako rána z čistého nebe, někdy pomalu a pozvolna, po zoufalém boji s těžkou nemocí. Vždy však s nesmírnou bolestí a smutkem těch nejbližších.
 
Nejhorší věc, která vůbec může rodiče potkat, je smrt dítěte.

Takových rodin je ročně kolem tisícovky. Většině podobná událost obrátí život naruby, ale naučí se žít dál.

Jak to dokážou?

NEJHORŠÍ JE PRVNÍ ROK
 
* V reakci na úmrtí dítěte se každý chová jinak. Psychika většinou potřebuje tragédii si odžít, nejhorší bývá první rok.
* Muži většinou své pocity nedávají najevo nebo jen nepřímo. Například se ponoří do práce, někdy do samoty.
* Ženy mají častěji potřebu o této skutečnosti hovořit
* Smrtí potomka bývá ohrožen vztah rodičů - někdy se prohloubí,jindy skončí.

V této situaci je těžké cokoliv říkat, někdy stačí jen mlčet a obejmout. Nic a nikdo nedokáže zaplnit prázdnotu v duší, kterou rodiče cítí.

Z duchovního pohledu to není nic tragického, ale jak toto příjmout? Jak s tím pracovat? Když rodiče prožívají smutek, že své milováné a třeba i jediné ditě už neobejmou, neuvidí a neuslyší...

Je to velmi těžká zkouška, nezbývá nic jiného, než jí příjmout! A jít dál právě pro památku svého dítěte. Duše je často osvobozená a jde za světlem, kde prožívá blaho a nepopsatelný pocit protpojení s božstvím...

Bohužel i toto patří do našich zkoušek.. Světluška