UMĚNÍ ODPOUŠTĚT

17.12.2015 13:43

Blíží se doba vánoc, hořících svíček, voňavé purpury, koled a dárků. Mnoho lidí se na adventní čas těší, slaví v rodinném kruhu, všichni se sejdou pohromadě, stráví spolu radostný čas pohody a klidu, pochutnají si na slavnostní večeři a předají si dárky. Ale jsou i tací, kteří tento čas protrpí a není jim dobře na duši.

Přemýšlela jsem, co vánoční čas znamená pro mne samotnou. I já se těším na štědrý den, na rozzářené oči mých dětí, na rodiče i ostatní blízké, kteří budou v ten den se mnou. Přesto mám pocit, že pro mne mají vánoce i hlubší význam.
Je to čas, kdy začínám rekapitulovat celý uplynulý rok, přemýšlím o tom, co jsem v tomto roce zvládla a kde se ještě musím mnoho učit, kam jsem došla a proč, koho jsem na své cestě potkala a co mi setkání s těmito lidmi přineslo. Někteří lidé setrvávají v mém životě na stálo, jiní se mi do života stále vrací a zase se vzdalují, ale já přesto vím, že se opět setkáme. A pak jsou tu lidé, kteří se mihnou mým životem třeba jen na „okamžik“, a přesto mne v mnohém ovlivní. Někdy pozitivně a já se díky tomu mohu posunout na své životní cestě zase o krůček vpřed, někdy ovšem spíše negativně. Pak nastává čas, kdy se zastavuji a přemýšlím o sobě i o druhých. A v době vánoc dvojnásob. Čas adventu je přece čas lásky a k té patří i odpuštění. Nejen druhým, ale i sobě samotným. A to je někdy pravé umění.

Kdo nenávidí, žije ve tmě a neví, kam jde,
protože jeho oči pro samou tmu nevidí…
(srov. Bible 1Jan 2,11)

ODPUŠTĚNÍ…

to slovo v sobě nese svobodu, volnost, radost a vnitřní klid. Mnoho lidí neumí odpouštět a někteří z nich bohužel ani nechtějí. Možná mají pocit, že odpustit znamená schválit to, co jim ten druhý provedl. Tak to ale rozhodně není. Odpuštění není schválení zla a negativity. Je to cesta lásky, osvobozuje nás od minulosti a rozsvěcuje světlo naděje na naší cestě do budoucna. Síla lásky a odpuštění dokáže dělat zázraky.

Možná se někomu může zdát, že odpustit někomu, kdo nám ublížil, není tak těžké. Odpustit něco, co se člověka dotýká pouze povrchně možná snadné je.

  • Ale co když ublížil někdo, komu jsme věřili, koho jsme milovali a na kom nám opravdu záleželo.

    Co když cítíme smutek a zradu až do morku kostí a bolest se dotýká až samotného dna naší duše.

    Co když jen při pomyšlení na danou situaci se nám dělá samou bolestí až fyzicky zle.

    Co když je pocit ponížení, nepochopení či ztráty až příliš velký.

  • Pak to tak jednoduché opravdu není. Jenže právě tyto největší bolesti bychom odpustit měli. Kvůli nám samým, ale i kvůli člověku, který nám ublížil.

Skutečné odpuštění není ale záležitostí jednoho dne. Vyžaduje čas, trpělivost a vytrvalost. Nestačí pouze chtít nebo o tom mluvit. Ke změně by mělo dojít především v nás samých, na úrovni našeho podvědomí. Zpracování těchto pocitů potřebuje svůj čas. Ne nadarmo se říká, že čas je nejlepší lékař. To ale bohužel platí pouze v případě, že odpustit chceme a pracujeme na tom. Pokud v sobě někdo bude neustále živit pocity křivdy, ublížení a lítosti a bude stále přesvědčovat sám sebe, že mu bylo ublíženo, ani za dvacet let odpustit nedokáže.
Měli bychom si uvědomit, že všichni jsme pouze duše, které se mají v tomto životě něco naučit, které hledají svou vlastní cestu a při jejím hledání dělají chyby. Ne každý, kdo ublížil, to udělal vědomě. Někdy i my sami ublížíme někomu, koho milujeme a na kom nám záleží. A to bolí stejně, jako když je ublíženo nám. Výčitky svědomí nedají spát, obírají nás o odpočinek, narušují den. Odpuštění je podmínkou pro pokojný a vnitřně klidný život. Bez něj se člověk na své životní cestě nehne ani o kousek, nemůže dál duchovně růst a vyvíjet se a nikdy nenalezne onen vnitřní klid.

CO DĚLAT, ABYCHOM ODPUSTIT MOHLI?

Měli bychom si především přiznat všechny pocity, které cítíme při vzpomínce na daného člověka nebo situaci. Připustit také svůj podíl viny na celé věci, pojmenovat své negativní emoce a to, co nás vlastně na celé záležitosti nejvíce bolí. Nebát se a nestydět se za své záporné pocity a emoce. Nejdůležitějším krokem je ale přiznat si, co opravdu cítíme a hlavně proč to tak cítíme. Nesnažit se potlačovat své emoce, ale raději se snažit pochopit příčinu.

Druhým krokem by měla být snaha podívat na celou věc z jiného úhlu pohledu a s emocionálním odstupem. Pokusit se brát věci s nadhledem a přehodnocovat je pouze rozumem. Připustit si, že vzniklá situace může být ve skutečnosti jiná, než jak se zdá nám.

Snažit se pochopit i člověka, který ublížil. Je totiž docela možné, že to neudělal schválně, úmyslně a vědomě. Jemu samotnému může být upřímně líto, že způsobil bolest. Může trpět pocitem viny. Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že jedná na základě předchozích špatných zkušeností a že jejich nejlepší obrannou je vlastně útok. Tolik se bojí, že jim bude znovu ublíženo, že aniž by si to sami uvědomovali, začnou jednat a chovat se tak, že ublíží jako první. Je to jen strach a obrana, sami tím vlastně volají o pomoc.

Je potřeba se na vědomé úrovni rozhodnout, že opravdu odpustit chceme. Že sebou dál nehodláme vláčet minulost, že se chceme povznést nad bolest a zradu, a že máme potřebu jít dál s čistým štítem. Odpuštění je otázkou rozhodnutí a pochopení, že se srdcem plným lásky a s duší plnou klidu, se nám bude životem kráčet snadněji.

Vzdát se tendencí k odplatě, zamyslet se nad sebou sama a dívat se na všechny lidské bytosti stejně. Každý má právo na odpuštění. My nejsme ti, kdo by měli vynášet nějaké soudy. Jak se říká, každý by si měl zamést před svým vlastním prahem, než bude odsuzovat druhé. Hoď kamenem ty, kdož si bez viny. Myslím, že velká většina lidí by se toho kamene nemohla ani dotknout, natož ho zvednout a hodit.

Netrestat sami sebe, pokud víme, že jsme někomu ublížili. Sebe trestáním si nijak nepomůžeme, jen potlačujeme vlastní bolest a trápení a komplikujeme život sobě i lidem, kteří s námi žijí. Pokud člověk nedokáže odpustit sám sobě, ubližuje tím i druhým. Ten kdo v sobě živí pocity viny, si snižuje sebevědomí, cítí neklid, zlobu či lhostejnost, nedůvěru, pohrdání, zášť či žárlivost a nepřejícnost. Pokud se nedokáže člověk s pocitem viny vypořádat a má v sobě hluboce uloženy různé negativní pocity, jen těžko se může otevřít lásce a harmonii.

Odpustit bychom měli i bohu a samotnému životu. Mnohokrát jim člověk dává vinu za všechna neštěstí, překážky a životní prohry, za všechny osudové zkoušky, které se mu nelíbí. Zlobu pak cítí proto, že se mu zdá, že trpí neprávem, protože příliš lpí na věcech, situacích či lidech nebo prostě nemá chuť tyto věci řešit. Bojujeme se životem místo toho, abychom ho přijali takový, jaký je a na překážky v našich životech pohlíželi jako na výzvy a nové příležitosti.

Každý den v roce je vhodný k novému začátku a k rozhodnutí odpustit, ať již sami sobě nebo druhým. V době vánoc se ale otevírají lidská srdce a šance na odpuštění jsou vyšší. Možná i Vy máte co odpouštět, nebo máte pocit, že potřebujete odpuštění. Otevřete tedy svoje srdce dokořán a věřte, že právě nastal ten správný čas.
Přála bych všem, aby v sobě nalezli hodně vnitřní síly a lásky, aby odpustit mohli.


www.svetlotveduse.com